Doporučená četba na základní škole - ano, nebo ne?
To je otázka, kterou - často opakovaně - řeší každý češtinář. Pokud samozřejmě na vedení žáků k samostatné domácí četbě zcela nerezignoval, což by ale odporovalo jeho roli a úloze.
První, dnes bohužel ne neobvyklou možností, jak žáky přimět k tomu, aby "alespoň něco přečetli", je nechat jim úplnou volnost ve výběru knih. To s sebou nese zřejmá úskalí. Především zjišťujeme, že výběr knih je mnohdy značně problematický, podléhá módním trendům, nebo pohodlnosti. Učitel pak řeší to, jak na takový problematický výběr knihy reagovat a jak ho hodnotit (ať je zpětná vazba jakákoliv - referát o knize, čtenářský deník nebo čtenářská beseda).
Druhou krajní možností je zadávání četby povinné - tedy titulů, které mají přečíst všichni žáci. Přestože se zdá, že tento způsob zadávání četby natolik asociuje postupy minulosti, že ho dnes nikdo nevolí, můžeme se s ním občas setkat. Především tehdy, když učitel oprávněně usoudí, že znalost některých klasických literárních děl patří k všeobecnému rozhledu, ale žáci by po takovém díle sami většinou nesáhli (Babička, Kytice apod.). V tomto případě by ale nemělo zůstat pouze u povinnosti, která skončí povšechným zápisem v sešitě, ale bylo by vhodné vyčlenit samostatnou hodinu na společnou reflexi přečtené knihy, která bude učitelem přiměřeně řízena (předem připravené otázky, pracovní listy apod.), včetně vyvození nezbytných závěrů o obsahu, vybraných rysech poetiky i místě díla v literárněhistorickém vývoji.
Zlatou střední cestu představuje vytvoření seznamů doporučené četby. Je to pravděpodobně nejvhodnější, protože předvýběrem vhodných (kvalitních, aktuálních) titulů zabráníme žáků v četbě substandardní literatury, zároveň jim ale dáme dostatečnou možnost volby. Rozsah a strukturování seznamů je již na samotném učiteli - knihy mohou být rozděleny podle žánrů, tematiky, mohou kopírovat celky učiva probíraného ve škole (to především ve vyšších třídách, pokud volíme chronologický postup - seznamování s mezníky vývoje literatury), nebo mohou být kombinací těchto možností. Pomoci může také čítanka a její členění. Celkový počet skupin (okruhů) doporučených knih by měl odpovídat požadovanému počtu přečtených knih za školní rok (pololetí), žák si volí vždy jeden titul z každého okruhu.
Ideální možností, jak rozvíjet čtenářství žáků, je individuální doporučení, tedy zcela adresné, určené konkrétnímu žákovi. Toto je však možné spíše na 1. stupni ZŠ, kde vyučující své žáky a jejich záliby dostatečně zná a má na žáky větší vliv. I u starších žáků by ale takové vhodně podané doporučení mohlo být účinné.
Vše výše uvedené nebude pro zkušeného češtináře nové, začínajícímu učiteli ale snad poskytne alespoň inspiraci.